Dominantou památníku v Lidicích je už více než čtvrtstoletí sousoší dětí, které nacisté zavraždili v souvislosti s vyhlazením obce za druhé světové války. Tento pomník je ale výrazně poškozený vlivem počasí a sochy už dávno nevypadají tak, jak by měly. Podle správců by potřebovaly rozsáhlou restaurátorskou péči, na kterou ovšem památník nemá dostatek peněz.
Sousoší připomíná všech 82 lidických dětí, které nacisté zavraždili. Jednou z nich byla i tehdy desetiletá Marie, jejíž bratr Jiří Pitín naopak přežil, protože mu v době, kdy nacisté obklíčili Lidice a začalo vyvražďování, bylo necelých sedm týdnů. On sám při tragédii přišel o otce, matku, babičku, strýce i o svou sestru. Dnes říká, že si teprve začíná uvědomovat, o co všechno přišel, a popisuje sám sebe jako nedohraného a nedomazleného.
Samotné sousoší bylo hotové v roce 2000 a po čtvrtstoletí by potřebovalo rozsáhlou renovaci. Původně měl mít celý pomník jednolitou barvu, jemně hnědou patinu, která se měla u jednotlivých postav shodovat. Po letech na otevřeném prostranství ale tento záměr vzal za své a stav soch se výrazně zhoršil.
Dnes vypadá každá socha jinak a některé mají i několik odstínů barev. U mnohých postav kov oxiduje a může docházet i k hloubkovému poškození materiálu. Výjimkou je postava chlapce, který stojí uprostřed dětí a působí lesklým dojmem, protože jako jediná byla odlévána v zahraničí, zatímco ostatní vznikly v Česku a jejich patina je už vymytá a poškozená. Podle správců sice ze soch nic neodpadává, ale jsou opravdu ve špatném stavu.
Na záchranu sousoší je potřeba 13 milionů korun. Ve veřejné sbírce, která už skončila, darovala veřejnost pět milionů korun, takže zbytek potřebné částky stále chybí. Záměr počítá s tím, že všechny sochy budou postupně převezeny do restaurátorských dílen, kde dojde k jejich opravě, a poté se vrátí zpět na své místo.
Umístění pomníku přitom není náhodné. Záměrem autorky památníku bylo vrátit lidické děti na jejich rodnou pláň, a proto sousoší stojí na okraji původních Lidic. Děti se tak dívají směrem k původnímu kostelu a ke škole, do které před vyhlazením obce chodily, což dává celému dílu i po desetiletích silný symbolický rozměr.