Šumavská rašeliniště: poklad vody a času

Uprostřed šumavských hvozdů se skrývají místa, která jako by patřila jinému času. Rašeliniště, na Šumavě zvaná slatě, vznikala pomalu po tisíciletí a dodnes patří k nejcennějším pokladům celé české přírody. Nasáklá vodou, porostlá měkkými mechy a lemovaná zakrslými borovicemi vyprávějí příběh, který se nedá uspěchat. Kdo po povalovém chodníku vstoupí do jejich ticha, ocitá se v krajině, jež se od doby ledové změnila jen málo.

Krajina, která vznikala tisíce let

Šumavská rašeliniště se začala tvořit už krátce po ústupu poslední doby ledové a některá z nich jsou stará devět až deset tisíc let. Vznikala tam, kde se v chladném a vlhkém podnebí hromadila voda a odumřelé rostliny se kvůli nedostatku kyslíku nestačily rozkládat. Vrstva po vrstvě tak vznikala rašelina, která uchovává paměť krajiny hluboko ve svém těle. Každý centimetr této hmoty představuje mnoho let pomalého a trpělivého růstu.

Co je vlastně rašeliniště

Rašeliniště je mokřad, v němž se po tisíce let ukládá jen zčásti rozložený rostlinný materiál a vytváří mocnou vrstvu rašeliny. Na Šumavě převažují takzvaná vrchoviště, která nejsou sycena podzemní vodou, ale takřka výhradně srážkami z oblohy. Právě proto je jejich prostředí mimořádně kyselé, chudé na živiny a domovem jen pro nejotužilejší rostliny. Tato zvláštní kombinace dělá z každé slatě samostatný a křehký svět, jaký jinde v krajině nenajdeme.

Rašeliník, tichý stavitel

Skutečným tvůrcem každého rašeliniště je nenápadný mech zvaný rašeliník, který dokáže nasát obrovské množství vody. Roste ze své horní části, zatímco jeho spodní vrstvy pomalu odumírají a mění se v rašelinu. Díky němu přibývá tělo slatě jen nepatrně každým rokem, a přesto právě on drží celý ekosystém pohromadě. Bez tohoto trpělivého stavitele by šumavské slatě nikdy nevznikly ani nepřežily.

Chalupská slať, největší z nich

Mezi všemi šumavskými rašeliništi vyniká Chalupská slať, která je s rozlohou zhruba sto třiceti sedmi hektarů největší slatí celého pohoří. Leží v první a nejpřísněji chráněné zóně Národního parku Šumava, kam běžný návštěvník jinak nesmí. Návštěvníky sem přivádí povalový chodník, jenž vede až k rašelinnému jezírku o rozloze asi jeden a tři desetiny hektaru. Procházka po dřevěných deskách nad hladinou patří k nezapomenutelným šumavským zážitkům.

Tříjezerní slať a její oka

Menší, ale neméně půvabná je Tříjezerní slať, typické horské vrchoviště o rozloze pouhých pěti hektarů. Rozkládá se ve výšce okolo tisíce šedesáti dvou metrů nad mořem a své jméno dostala podle tří rašelinných jezírek. Největší z těchto ok měří kolem sedmi set metrů čtverečních a je přes dva metry hluboké. Tmavá voda těchto jezírek působí tajemně a dokonale zrcadlí okolní stromy i oblohu.

Hluboká paměť slatí

Rašeliniště nejsou zdaleka jen mělkými loužemi, jak by se mohlo na první pohled zdát. Mlýnská slať dosahuje na některých místech hloubky až šesti metrů a je chráněna už od roku devatenáct set třicet tři. Rozlehlá Rokytecká slať zase ukrývá odhadem kolem tří milionů krychlových metrů rašeliny při mocnosti půldruhého až více než dvou metrů. V těchto hlubinách se skrývá pyl, semena i zbytky rostlin staré tisíce let, které vědcům vyprávějí o dávné podobě krajiny.

Zásobárna vody v horách

Rašeliniště se chovají jako obrovská přírodní houba, která do sebe nasaje vodu a pak ji pozvolna vydává do okolí. Po vydatných deštích a tání zadrží slatě velké množství vláhy a v období sucha ji naopak uvolňují do potoků a pramenů. Právě díky nim si šumavská krajina udržuje vlhkost a horské toky nevysychají ani v horkém létě. V době, kdy sucho trápí stále větší část kontinentu, roste význam těchto přirozených nádrží každým rokem.

Uhlík ukrytý pod povrchem

Kromě vody ukrývají rašeliniště pod svým povrchem také obrovské zásoby uhlíku, který rostliny po tisíciletí poutaly ze vzduchu. Dokud zůstává rašelina nasáklá vodou a bez přístupu kyslíku, drží tento uhlík bezpečně uzamčený hluboko v zemi. Jakmile však slať vyschne, půdní organismy začnou hmotu rozkládat a uhlík se opět uvolňuje do ovzduší. Zdravé a mokré rašeliniště je tak jedním z nejúčinnějších přírodních spojenců v ochraně klimatu.

Život na kyselé půdě

Přestože jsou slatě chudé na živiny, hostí pozoruhodné množství vzácných a přizpůsobivých druhů. Roste tu masožravá rosnatka, která si nedostatek živin vynahrazuje lovem drobného hmyzu na svých lepkavých listech. Mezi mechem se skrývají zakrslé borovice, klikva a další rostliny, jež snesou trvale mokré a kyselé prostředí. Ticho slatí navíc vyhledávají plaché druhy ptáků a hmyzu, pro které jinde v krajině nezbývá místo.

Když člověk odvedl vodu

V minulosti lidé mnohá rašeliniště považovali za neužitečné bažiny a snažili se je vysušit sítí odvodňovacích kanálů. Rašelina se navíc na některých místech těžila jako palivo nebo jako materiál do lázní a zahrad. Odvodněné slatě však ztrácejí svou schopnost zadržovat vodu a namísto ukládání uhlíku ho začínají uvolňovat. Krajina tím ztrácela nejen vláhu, ale i vzácné biotopy, které se tvořily celá tisíciletí.

Návrat vody projektem LIFE

Dnes se správa národního parku snaží dávné škody napravit rozsáhlým programem obnovy mokřadů a slatí. V přeshraničním projektu s bavorskými partnery a jihočeskou univerzitou se v letech dva tisíce osmnáct až dva tisíce dvacet čtyři obnovovalo přes dva tisíce hektarů území s narušeným vodním režimem. Ochranáři přitom ucpávají desítky kilometrů starých odvodňovacích kanálů a vracejí potokům jejich přirozené koryto. Ročně se tak podaří obnovit až dvě stě hektarů rašelinišť, do nichž se voda pomalu vrací.

Poklad, který je třeba chránit

Šumavská rašeliniště zaujímají dohromady kolem šesti tisíc hektarů a patří mezi mokřady mezinárodního významu chráněné Ramsarskou úmluvou. Většina z nich leží v nejpřísněji střežených zónách parku a jen několik slatí je zpřístupněno návštěvníkům po povalových chodnících. Právě tato pokora, s níž člověk vstupuje jen na okraj jejich světa, je nejlepší zárukou jejich přežití. Kdo jednou stanul nad tmavou hladinou slatě, pochopí, že čas se tu měří na tisíciletí a že takový poklad si zaslouží naši ochranu.